Jak se dohodnout se svými dětmi aneb kouzlo přirozené autority

Naší první autoritou v životě byli většinou naši rodiče a stejně tak my sami se stáváme prvními autoritami pro své děti. Rodiče nám ukázali příklady dobré i nedobré. Příkladem vychováváme své potomky i my.

V době předškolního věku je naše dítě přirozené a bezprostřední. Zkouší, co si může dovolit a potřebuje od nás jako od rodičů dostatečně jasnou zprávu, co může a co nikoliv. Nekritizujme, nezesměšňujme a nesrovnávejme své dítě s nikým dalším. Je-li důvod, nešetřeme komplimenty a chválou. Jako užitečné pro vztah s dítětem i pro vzájemnou srozumitelnost je upřímné a otevřené vyjádření naší nevole a pocitů („Mám o tebe strach a tak nechci, abys to dělala!"). I v konfliktu však naše dítě potřebuje cítit, že je máme rádi (pozor tedy na manipulace typu „zlobíš, nemám tě ráda"!).

V období předpuberty a puberty je velice důležité, abychom měli jasno ve vztahu s naším potomkem. Přeji vám, aby se vám podařilo i v situaci, do které se díky své nerozvážnosti a nezkušenosti vaše dítě dostane (normální a zdravé dítě je zvídavé, chce vyzkoušet i to, před čím ho varujeme, sbírá zkušenosti), zůstat s ním v koalici. Tím, že se se svým dítětem budete častěji domlouvat na řešeních, kompromisech a dospějete k dohodám, půjdete právě jemu příkladem. Bude mu jasné, že se s vámi při dodržování určitých pravidel dohodnout lze. Nejtěžší součástí rodičovské role je umění odhadnout situaci, kdy je nutné zasáhnout razantně a nekompromisně. To jsou chvíle, kdy má naše dítě plný nárok na vzdor. Nepochybujme o tom, že si o nás v tu chvíli myslí své. Nezesměšněme se následným mentorováním. Zkusme unést skutečnost, že v danou chvíli, kdy jasně vymezujeme, naše dítě „trpí" a má právo myslet si o nás i to nejhorší; neznamená to však, že ze svého požadavku či vymezení ustoupíme („Jo, můžeš si o mně myslet cokoliv; to na mém rozhodnutí nic nezmění; a tak trvám na tom, aby sis mé oblečení bez mého svolení nepůjčovala."). Rodič, který prosazuje své názory a pravidla chování pouhou mocí, vyvolává spíše odpor. Pomozte dítěti hledat řešení vzniklé situace, neřešte však problém za něj; můžete mu být rádcem, pokud bude samo dítě chtít. Povzbuďte své dítě v řešení problému, aby se učilo brát zodpovědnost za své chyby. Nezapomeňte dát najevo, že nejste v rodině jedinou autoritou, ale rodiče jste dva. Počítejte s tím, že vaše dítě ve své zvídavosti, lehkosti a bezprostřednosti zkusí některá pravidla porušit, bude očekávat, jak zareagujete. Dostaví-li se trest, v danou chvíli budete mít vyřešeno. Leč pro budoucnost vztahu vám trest spíše ubere na kreditu a vytvoří prostor pro schválnosti, důvody pro útěky. Zkouškou naší trpělivosti nás samotných je, někdy až nevyléčitelná, snaha mít absolutní kontrolu nad svým potomkem. A tak přistupujeme k praktikám, které jsou nedůstojné pro rodiče i pro potomka samotného. - Kontrolujeme osobní věci dítěte, nerespektujeme jeho prostor (včetně jeho pokoje), prozkoumáváme intimní záležitosti. Nezapomeňte, že budete-li zpovídat dítě, nedozvíte se nic. Naopak budete-li respektovat jeho právo na svá tajemství a na zodpovědnost za své věci, dozvíte se více nežli byste možná chtěli. Vybavíte si vy sami, co všechno se vaši rodiče o vás nikdy nedozvěděli? Pokuste se tedy pro své dítě zajistit prostředí, kde se bude cítit tolerováno, respektováno s dostatkem příležitosti ke skutečné osobní intimitě a kde jsou současně podporovány jeho pozitivní aktivity.

V dorosteneckém věku můžete již vést své dítě pouze k odpovědnosti za dodržování dohod a smluvených pravidel v rámci rodinného kontextu. Pohlídejte si, abyste nevyvolávali ve svém dorostenci pocity viny za to, že vy se o něj bojíte. O to méně si vás bude vážit. Dorostenci respektují jen takové autority, kterých si váží a které jsou pro ně zajímavé. Autority, které v nich vyvolávají strach, je sice přinutí k poslušnosti, ale z takového vztahu každý zdravý jedinec rychle utíká. A tak si troufám přát všem rodičům, aby se do podobné situace, kdy svému dítěti dají do rukou argument pro předčasný útěk do dospělosti, nedostali. Nebojte se upřímnosti a sdělte svému potomkovi, že máte o něj strach. Nebojte se připustit před svým potomkem, který ve vašich očích zlehčuje a někdy i zesměšňuje vaše zbytečné emoce, že neumíte danou situaci zvládnout jinak. Chtějte se dohodnout, nikoliv dávat ultimáta. Na dodržování dohod trvejte. Uhlídejme si své tendence k výčitkám a manipulacím. Snad právě asertivní přístup vám pomůže unést onu velkou zodpovědnost rodičovství a vaše děti budou mít důvod být na vás pyšné.

MUDr. Ludmila Dušková
IV 2008 (pro časopis Moje psychologie)